BAILANDO CON LOBOS. AURUM MAGMA ARCTIC WHITE

30.12.2021Velodrom

Přivádíme kolo Aurum Magma Arctic White, bílou vlčici, do jejího přirozeného prostředí. Směr sever, z Barcelony do Vallter 2000.

Směr sever. Dokud nespadne slunce.

To byla myšlenka, která Ismaelovi přišla na začátku prosince. Několik destinací jako možnost, všechny s jednou společnou věcí. Sníh.

Po sdílení tohoto nápadu na kulatém stole ve Velodrom Barcelona začal David plánovat. Pohnout pár nitkami, získat čtyři cyklisty, dva fotografy, naplánovat epickou trasu a pokusit se najít den s nejlepší meteorologií.

Vše bylo připraveno.

Pět cyklistů. Pět Aurum Magma. Včetně bílé vlčice. Nové kolo Aurum Arctic White.

Z Barcelona do Vallter 2000, projíždějících dvě stě dvacet kilometrů a stoupajících čtyři tisíce šest set metrů převýšení, aby přivedli nové kolo Aurum Magma Arctic White do jeho přirozeného prostředí.

Třicátého prosince. Odjezd v 8:00 ráno z Velodrom Barcelona. David, Sergi, Oriol, Enric a Ismael šlapali, Jose a Xavi fotili. Směr byl jasný a tempo nemohlo být příliš pomalé. Světlo v této roční době vydrží jen omezeně.

Opouštíme Barcelona přes Coll de la Ventosa směrem k Vallès. Šlapeme a nabíráme tempo před prvním dlouhým stoupáním dne. Z Caldes de Montbui až na vrchol Can Taló přes Sant Miquel del Fai.

Plana de Vic čekala zářivá. Mlha se zpočátku nezdála být ochotná se objevit. Tempo pěti bylo radostné a kilometry ubíhaly opravdu rychle. David měl připravenou dobrou dávku venkovských cest kolem Vic, což ještě zpříjemnilo kilometry ve střední části trasy.

Snažíme se vyhnout městu Vic po venkovských cestách sousedních obcí. Taradell, Sant Julià de Vilatorta, Folgueroles, Tavèrnoles... Vyhnuli jsme se městu, ale mlhy jsme se nakonec vyhnout nemohli. Několik kilometrů jsme do ní vjeli a teplota výrazně klesla.

Čekalo nás stoupání a s ním únik z typické mlhy Plana. Všichni už jsme mysleli na zastávku, kterou jsme měli naplánovanou v Rupit. Ale předtím nás čekaly další opravdu nádherné venkovské silnice, které nás zavedly do El Cabrerès a některých jeho obcí. Zcela otevřené krajiny a zářivé slunce, které dokonce hřálo více než obvykle na třicátý prosinec.

Venkovské silnice mají svá rizika. A to najít úsek, kde asfalt, beton nebo štěrk nejsou v nejlepším stavu. Několik kilometrů po průjezdu obcí Tavertet se dobrý asfalt změnil na rozbitý beton. Na tomto úseku měl Enric jedinou poruchu, kterou jsme během celé trasy měli. Jen on mohl dostat defekt... Mladík!

Po vyřešení poruch a překonání úseku s rozbitým asfaltem jsme už měli na dosah zastávku v Rupit a coca z jejich typické pekárny. Po sto třiceti kilometrech a dvou tisících šesti stech metrech nastoupaných bylo čas na klidné jídlo a nabrat síly na nejtěžší část trasy. Čekalo nás devadesát kilometrů s dvěma tisíci metry převýšení.

Nejhorší na zastávkách je znovu nastartovat. Ale nemohli jsme polevit. Zpět do akce s návštěvou Pepa, který z Olot přijel do Rupit, aby s námi sdílel kilometry a pomohl s několika střídáními v Garrotxa, odkud jsme sjížděli přes Coll de Condreu. Sjezd byl náročný, vlhký a stinný, kde jsme neriskovali. Jeli jsme pomalu, dobře jsme vstřebali zastávku, kterou jsme udělali pár minut předtím, a už jsme mysleli na další kopec: Capsacosta.

Capsacosta se měla stát překážkou. David a Oriol si drželi síly. Enric, Sergi a Ismael začínali mít varovné signály. Capsacosta není těžký kopec, ale předchozí tempo, kilometry a nastoupané převýšení začaly dávat zabrat. Stoupat stálým tempem, jíst a pít byla jediná možnost, jak tento kopec překonat a pokračovat směrem k Ripollès.

Čas čelit závěru. Přiblížení k Setcases a myšlenky na Vallter 2000. Síly byly na hranici a čekalo nás to nejhorší.

Dvanáct kilometrů s průměrem sedm procent. Maximální sklony dvanáct procent.

Sergi už nemohl. Jeho nohy řekly dost. Ismael pokračoval s křečemi. David byl vedle Ismaela a říkal mu: „Za tvou tchyni to nahoře dáš,“ zatímco mu pomáhal s několika popostrčeními. Enric jel cik-cak, aby překonal první opravdu těžké kilometry. Oriol stoupal svým tempem.

Naštěstí po překonání prvních tří kilometrů a dosažení „bariéry“ Vallter 2000, kopec polevil. Sklony nad deset procent skončily a mohli jsme stoupat pomalu, ale bez bolesti z předchozích kilometrů.